Lubor Kemza: Postřehy z Indonésie. Ubud - 5. díl

Zápisky z cesty po indonéských ostrovech Jávě a Bali, které jsem navštívil na podzim roku 2017. Pátá část -  Ubud (Nick’s Hidden Cottages, Monkey forrest, Museum Puri Lukisan, warung Ibu Oka)

Přelet do Denpasaru


Protože se bojíme dopravní zácpy, do které jsme vjeli včera, vyrážíme s velkým předstihem.  Hned za hotelem nás potkává první tropický slejvák - období dešťů je již za dveřmi.

Po cestě míjíme masážní salón s obrovským vývěsním štítem “No sex. Guaranteed”. Dopravní zácpa se nekonala a letiště je vskutku malinké, takže máme do odletu spoustu času.

Déšť nás nakonec přece jen na cestě zastihl. Je začátek období dešťů.

Nabídka občerstvení v odbavovací hale letiště je velmi omezená, takže se rozhodujeme využít odletového salónku, který nás stál v přepočtu 150,- na osobu. Hlavní jídlo nám příliš nechutná, ale "zelené banánové palačinky" jsou výborné. Chvíli si krátíme díváním na indonéský nekonečný seriál, který je od pohledu blbostí neuvěřitelnou. Nechce se tomu věřit, ale naše televize ještě mají co dohánět. Jsme vlastně rádi, že nerozumíme. Na pisoáru s ochranným plexisklem si ještě zkontroluji stav dehydratovanosti organizmu dle připravené tabulky a můžeme vyrazit na Bali.

Záchody na letišti v Yogyakartě. Kontrola dehydratovanosti na základě barvy moči. Pisoáry jsou rovněž vybaveny praktickým plexisklem.

Air Asia


Air Asia je opravdu velmi nízkonákladová společnost srovnatelná s JetStar. Cabin crew pouze ve firemních tričkách. Jídlo je však dobré a A320 je viditelně novější, než jakou jsme letěli s JetStar. Po cestě se nad mraky rýsují sopky. Zhruba za hodinu bez jakýchkoliv komplikací přistáváme v Denpasaru. To máme docela štěstí, protože den po našem příletu se na cestě z Austrálie do Denpasaru stal Air Asia incident, kdy po turbulencích a poklesu tlaku v kabině vyzval kapitán cestující, aby se začali modlit a letušky pobíhaly mezi cestujícími a křičely, že letadlo spadne. Radost nad radost.

Přelet na Bali - plocha letiště v Yogyakartě

Bali - Ubud - Jízda do Ubudu


Na Bali nemohou taxikáři z Blue Birdu zastavovat přímo na letišti. Přes aplikaci nás tedy taxikář naviguje na letištní  parkoviště. Stojí až na jeho samém konci. Přestože je noc, je zřejmé, že projíždíme bohatší oblastí (ve srovnání s Yogyakartou). Jízda trvá velmi dlouho. Konečně vjíždíme do Ubudu. Projíždíme kolem opičího chrámu a pokračujeme do centra. Když projíždíme kolem paláce, náš taxikář poráží staříka na motorce. Stařík nedal přednost a chtěl se nacpat mezi nás a obrubník. Bohužel tam po chvíli nebylo žádné místo. Stařík spadl z motorky. Přihlížející turisté jej na ni znovu posadili a stařík odjel. Náš taxikář ani nevystoupil. Poblíž stojící policista ukazuje, ať jedeme dál. Po třech stech metrech dojíždíme k našemu ubytování. Vyděsilo nás, že k němu není možné zajet autem, protože mezi silnicí a budovou je rýžové pole. Bereme tedy batohy na záda, loučíme se s taxikářem, který si prohlíží auto, zda při při srážce neutrpělo škodu.

Pod potemnělou noční oblohou se za kuňkání žab vydáváme po chodníku přes rýžové pole do našeho ubytování.

Konečně jsme dorazili. Letiště v Denpasaru.

Nick’s Hidden Cottages


Na recepci hotelu nás přivítali welcome drinkem a mokrými nahřátými ručníky. Nevěděli jsme, zda se nás snaží ubytovat, nebo nahnat na masáž. Nakonec nás posadili do křesel a dostáváme přednášku o službách hotelu. Po vypití drinků nás pikolík odvádí do líbánkového apartmá, které nás naprosto ohromuje. Kromě standardního vybavení objevujeme postel s nebesy, krásnou předsíň, patio a hlavně venkovní CHRÁM, který je vyhrazen pouze pro naši potřebu. Pro možnost noční návštěvy je jeho osvětlení ovládáno vypínačem na verandě.

Líbánkový apartmán v Ubudu.

Konstatujeme, že si musíme ráno pořídit obětiny do chrámu. Při ranním rozjímání zjišťujeme, že každodenní dodávka obětiny je již zahrnuta v ceně ubytování. Pročítáme pokyny pro návštěvníky hotelu. Hned na druhé straně je napsáno, že upozorňují hosty, ať si rozhodně nepůjčují auto. Za cokoli, co se na silnici stane, prý vždy může turista. Při vzpomínce na včerejší karambol je mi blivno. Zbytek naší cesty budeme absolvovat autem z půjčovny. Při snídani už ani neuvažuji a dávám si indonéskou - “nasi goreng”. Markéta zůstává u klasiky.

Vstup do soukromého chrámu, který je součástí vybavení našeho apartmánu.

Monkey forrest


Poučeni z předchozích nezdarů cestovatelů před námi necháváme vše, co není nezbytně nutné, v hotelu a pěšky se vydáváme shlédnout krásy opičího chrámu. Těšíme se na rýžová políčka u cesty. Ty až na jednu výjimku nahradily hotely, přes které není nic vidět. Teď teprve doceňujeme, že náš hotel není přímo u silnice a nedá se k němu zajet. Na nošení zavazadel nepraktické, ale krásné. Vedro je dost nesnesitelné. Kupujeme vodu a ihned dopíjíme a vyhazujeme, abychom na návštěvu neměli nic, co by opice mohly ukrást.

Malá opička se krmí uvnitř opičího chrámu v Ubudu na Bali

První makaky objevujeme u popelnic na pokladně. Vstupenka stojí necelých sto korun na osobu. Asi po deseti metrech od vstupu je před námi stánek s prodejem banánů na krmení opic. Prodávají velký balík za stovku, nebo malý za čtyřicet korun. Vůbec nevíme, jak se opice budou chovat, až je budeme krmit. Volíme tedy malý. Takže jo. To jsme tedy fakt nečekali. Krmení se nekoná. Jakmile paní zkasírovala peníze a šáhla do lavoru, kde měla schované banány, okamžitě na nás naskákaly opice. Potvory. Na mě seděly tři, na Markétě pouze jedna. Ovšem Markéta stejně chytla záchvat, takže to bylo jedno. Červená byla jak prezidentské trenýrky.

Takhle to dopadne, když prodavačka otevře bednu s banány

Bránit se těm potvorám nelze. Opice jsou posvátné a nesmíme se jich dotýkat. Když paní prodavačka zkrmila všechny banány, “opice” z nás okamžitě slezly a začaly vyhlížet další oběti. Prodavačka nám řekla, že jsme sice chtěli malý balíček, ale že jí makakové vyrvali banány z ruky, tak nám vrátí, jako bychom koupili velký. OK teda. Otřeseni pokračujeme dále. Zprvu fotíme každou opici i zdálky. To nás ale záhy přechází, protože opice jsou všude. Podle oficiálních materiálů jich tu žije asi 250. Celý komplex je umístěn v džungli která z obou stran obklopuje prudkou bystřinu, co vytéká přímo z Ubudu. V některých místech se tvoří malé vodopády. Kolem cest jsou rozesety povětšinou oblečené sochy a malé hinduistické chrámy. Úžasný zážitek. Neustále někdo někam přináší standardizované obětiny. Seběhnou se opice, během vteřiny ovoce vykradou a zbytek zahodí. Po chvíli přicházíme k malému amfiteátru s umělými jezírky. Tento prostor obývá jiná tlupa opic. Vidíme tu jak několikaměsíční miminka, tak i dospělé samce s obrovskými tesáky, z kterých jde opravdu strach. Pubertální opičáci si vyhlížejí turisty s PET lahvemi, které během vteřiny prokousnou a pak pijí dírou tekoucí vodu.

Opičí puberťáci prokousávají PET lahve turistům v Monkey Forest.

Kdyż jsem se na chvíli posadil do amfiteátru, okamžitě ke mě přiběhli malí opičáci, kteří ihned začali s vybíráním blech a šachováním. V jedné kapse nic není. V druhé také ne. Jedna opička se tedy vrhne na taštičku a ihned neuvěřitelně rychle otevírá zip. Když jsem otevření aktivně zabránil přiložením prstů na zdrhovadlo, naštvala se. Koukala mi do očí, zařvala, kousla mě do ruky a utekla. Raději se takticky vzdalujeme. Potkáváme opice s vykousnutou kůží na hlavě, stáváme se svědky znásilnění v opičím stylu. Raději si již udržujeme odstup. Pěkné potvory. Na jiném stanovišti se zase podařilo jedné opici otevřít budku, kde strážci parku skladovali banány. Opičákovi zřejmě řepa nechutnala, tak operoval se zámkem, až se dostal dovnitř. To se ale nelíbilo jeho soukmenovci, který chtěl být u dobrot první. Chytil ji tedy za ocas a strhnul na zem. Pak teprve začala mela.

Na chvíli si sednete a už máte opici za krkem

Hotel a  restaurace


Máme už opravdu velkou žízeň. Vracíme se tedy na hotel, odpočinout si do bazénu. Ten je naprosto úžasný, obklopený tropickými okrasnými rostlinami. Navíc jsme u něj sami.

Hotelový bazén v Ubudu

Okouzlení  místem jsme málem zapomněli na další naplánovanou zastávkou - warungu Ibu Oka. Podávají zde vyhlášený babi guling, na němž si pochutnával Fred Chesneau ve svém pořadu S kuchařem na cestách. Snad proto, že přicházíme pozdě - všichni hosté jsou již pryč - dostáváme vepřové maso s kůží již dost suché. Ve srovnání s ostatními warungu za cenu 140 korun je to za hodně peněz málo muziky. Dost nás to zklamalo.

Warung Ibu Oka s vyhlášeným babi guling (pečeným selátkem)

Po procházce se chceme zastavit v nějakém místním warungu. Téměř všechny však jsou po setmění zavřené. S nedůvěrou tedy jdeme do jednoho s názvem Alamo Pizza. Naštěstí tu mají i pokrmy indonéské kuchyně, takže to snad nebude zlé. K našemu překvapení nám sympatický majitel restaurace servíruje mie goreng, které jsou nejlepší, jaké jsme dosud měli. Za čtyřicet korun to opravdu stojí. Chválíme jídlo a dostáváme informaci, že majitelova manželka dříve pracovala v italské restauraci, na což jsou evidentně oba velmi hrdí. Od této chvíle se Alamo pizza stává naší výchozí jídelnou v Ubudu. Kdykoliv jdeme kolem, nás celá rodina majitele srdečně zdraví.

S majitelem našeho oblíbeného waungu v Ubudu.

Museum Puri Lukisan


Muzeum je rozděleno do čtyř budov, mezi nimiž se rozkládá parčík s nádhernými květinami. V budovách však panuje neuvěřitelné vedro. Uvnitř budov lze nalézt sbírku moderního balijského umění - především obrazů a soch. V nestřeženém okamžiku jsem si stihl dokonce zahrát na vystavený tingklik.

Tradiční umění v balijské galerii

V rámci vstupenky jsme dostali poukázku na balijskou kávu a zákusek. Naštěstí to byly moje oblíbené banánové palačinky.

Banánové palačinky jsou jednoduše vynikající.

Divadelní představení


V krásné zahradě vodního chrámu se konají divadelní představení tradičních balijských tanců v úpravě pro turisty. Žádná láce to není, vstupné pro jednoho v přepočtu za 700 na osobu, asi nejdražší pivo v mém životě vyšlo na 160 korun. Během vystoupení se představilo sedm tanečnic a jeden tanečník, který předváděl tanec připomínající potíže s vyměšováním. Trošku jsem se  bál, protože tradiční Ramajana balet trvá čtyři hodiny a diváci při něm běžně usínají. Úprava pro turisty byla však zřejmě ve fastfoodové úpravě, takže jsme se nudit nestihli. Možná i kvůli tomu, že kapela hrála zajímavě.

Představení balijských tradičních tanců v Ubudu